Něco navíc

Pověsti z Poolšaví

O kunovickém hradu

Téměř celé Pováží držel na počátku 14. Století Matouš Čák, který sídlel na hradě Trenčíně. Zřídil si na Slovensku samostatné panství, které se snažil za zmatků na Moravě rozšířit i na jihovýchodní Moravu. Všechny tvrze na řece Olšavě padly do jeho rukou a také Kunovice byly jeho vojskem vypleněny a kunovický zeměpanský hrad dobyt při prvním útoku v roce 1315. Jedině Hradiště se ubránilo jeho prudkým útokům. Čákova posádka se tedy usadila v dobyté tvrzi v Kunovicích, odkud způsobovala škody hradišťským obchodníkům a podnikala loupežné výpady do okolí. Proti tomuto škůdci se vypravil král Jan Lucemburský v čele českého vojska a Čáka porazil v červenci 1315 u Holíče. Z králova příkazu byl také kunovický hrad v tomto roce rozbořen, aby se nemohl v budoucnu stát oporou nepřátel Hradiště.
Po splnění králova příkazu ležela mnoho let v rozvalinách, ale ani v polovině 16. století nepozbyla úplně svého významu, neboť zemský sněm se v roce 1542 usnesl, aby byla opevněna proti Turkům. Snad z této doby se zachovala pověst, která vypravuje, že kunovický hrad byl přepaden hordou lapků jakéhosi loupeživého rytíře, která posádku vyvraždila, pána hradu těžce ztýrala a uloupila mu všechen dobytek, s nímž uprchla do Hlubočku. Po této události byly vykopány z hradu do okolí tajné chodby, hradní příkopy prohloubeny a hrad zpevněn. Po čase podnikli loupežníci na hrad nový přepad, ale hradní posádka byla dobře vyzbrojena a nenechala se překvapit. Zbrojnoši spustili padací mosty a loupežníky lstivě vlákali do hradu. Na hradním nádvoří se pak strhl zoufalý zápas, v němž obráci hradu vítězili. Když náčelník tlupy spatřil nablízku otevřený vchod a nevěděl si jiné rady, vykřikl na své druhy: „Všichni za mnou!“ Byl to vchod do podzemí. A tak když zmizel poslední lupič v podzemí, uzavřeli zbrojnoši tajnou chodbu z obou stran a nechali v ní loupežníky zahynout.
Kunovický přemyslovský hrad se nacházel v prostoru, kde je kulturní dům Pálenice a základní škola. Dnes už po něm zůstaly jen název ulice „Pod Valy“, „Valy“ a „Na Vale“.

Hruška na Radovách

„Je ukryt mezi pahorkatinou na jižní straně Míkovic, takže hučící větry nemají zde tolik síly, aby jej rušily z tajemného klidu. Žleby, strže a křivolaká údolí se krčí v lesním pološeru a namnoze nedovolují ani slunci, aby se pousmálo na svědky dávné minulosti.“
Slova kronikáře jsou určeny Hlubočku, lesu rozloženému na pěti hektarech území mezi Vlčnovem, Podolím, Míkovicemi, což je dnes místní část Uherského Hradiště, a Hlukem. Je to nejkrásnější a nejmalebnější kout míkovického okolí. O Hlubočku se hovořilo často s nádechem jisté tajuplnosti, o některých jeho místech se vypravovaly pověsti a podivné příhody, jež se staly těm, kteří v lese zatměli nebo zabloudili. Staří lidé dokonce vzpomínali, že v dávných dobách stávala v Hlubočku kaple. Kde, to již nikdo neví, žádné stopy se po ní nenašly.
Na okraji západního cípu Hlubočku se nachází trať Radovy tvořená jen polem s nízkým porostem. Ve výhledu „narušuje“ prázdný, do daleka otevřený prostor strom-solitér. Rozložitá košatá hruška s mohutným sukovitým kmenem, který dva muži neobejmou, je ohrazena dřevěným plotem a označena symbolem Památný strom. Jde pravděpodobně o nejstarší strom v celé oblasti Hlubočku.
Název Radovy se odvíjí od dávné historie. Kdysi měl zdejší les na starosti hajný Janíček, který nepřál obyvatelům dědiny ani to, na co měli v panském lese právo. Třeba sbírat houby, maliny a ostružiny, suché klestí na topení. Pronásledoval každého, kdo se v lese objevil. Hlavně na ženy a děcka měl spadeno. Toto bezpráví trvalo tak dlouho, až několika místním pytlákům došla trpělivost a rozhodli se, hajného odstranit. K poradě, jak to učinit, se sešli pod hruškou v poli. Uradili se, hajného zabili a uříznutou hlavu hodili do žlebu, kterému se potom říkalo Janíčkůj žleb. Nu a poli s hruškou, pod kterou došlo k zločinné poradě, se od těch dob říká Radovy.
Od stromu, který byl kdysi svědkem hrůzné porady, vede stezka po rozhraní lesa a kukuřičného porostu nahoru, po chvíli sestupujeme do strže napájející Míkovický potok. Pramínek vytéká pod mohutným bukem, stromem velikostí i druhem v Hlubočku neobvyklým. Hajný Josef Hruboš dal studánce v roce 2001 novou podobu. Obestavil ji kameny a přikryl stříškou. Studánce říkají Pod Bukem, nebo také Buková studánka. Dnes je toto místo opuštěné. Ještě před takovými padesáti lety sem chodili pro vodu lidé pracující na polích sousedících s Hlubočkem v horních polohách. Jenomže na polích se již zdaleka nepracuje tak jako kdysi a ani o dřevo z lesa nikdo nestojí.
Do Bukové studánky prý si chodívali pro vodu i loupežníci vedení nějakým Mikou, kteří v Hlubočku poblíž zmíněného Janíčkova žlebu střežili svůj naloupený poklad. Toho jejich atamana Miku dopadli a pověsili v Nitře, kam se vydal na lup. Lup ale nikdy nikdo v Hlubočku nenašel, a tak je prý v tomto lese ukrytý podnes.

O studánce Panny Marie

Za vodní nádrží v údolí pod Popovicemi kousek od dřevěného kříže ozdobeného čerstvými květy, odbočuje cesta vlevo a mírně stoupá do protisvahu. Zanedlouho z pošmourného pozadí zazáří bělobou svých zdí kaplička. Vedle ní z trubky v obezdění tryská mohutný pramen. Voda mizí pod zemí, ale jen na chvíli; o něco níž po svahu pramen znovu vytéká a zaplňuje studánku.
O té studánce je následující pověst. Jedna poutnice z Popovic se vydala na pouť do Žarošic. Když tam nabírala svatou vodu, upustila do studánky svůj klokočový růženec, velice vzácný, zděděný po stařence. Snažila se ho vytáhnout, ale dna nedosáhla, musela se s ním rozloučit. Zarmoucená se vracela z pouti domů. Za pár dní šla hrabat lucerku na pole na Kříb, jak se tady těm místům říká. Jak třikrát hrábla, uviděla ten ztracený růženec v praménku vytékající vody, která utvořila malou studánku. Radostně popadla růženec. Nabrala také do dlaně vody a protřela si jí oči. A hned se jí v nich rozjasnilo jako zázrakem. A vypravovalo se také, že jedna maminka myla tou vodou své nemocné děťátko a ono se uzdravilo. Tak pověsila jeho košilku na keř tady u studánky. Potom i jiné matky sem přicházely prát dětské košilky, aby děti zůstávaly zdravé. Po čase tu postavili kapličku. Od těch časů sem přicházejí prosit Pannu Marii o pomoc lidé z Popovic i okolí. A nejrušněji zde bývá o Velkém pátku za svítání, kdy ke studánce přicházejí desítky lidí z Popovic omýt se podle tradice tekoucí velkopáteční vodou. Zejména na oči je prý dobrá a mnoho lidé zbavila jejich neduhů.

Věrozvěsti v Poolšaví

Kaple v obci Veletiny pocházející z konce 19. století je zasvěcená sv. Cyrilu a Metoději. Když kapli Veleťané, bylo to v roce 1894, postavili, rozhodovalo se, kterému svatému by se měla zasvětit. Uvažovalo se prý o Panně Marii Růžencové i o svaté Anně, ale nakonec někdo připomněl starou pověst, která se ve Veletinách předávala z pokolení na pokolení. A bylo rozhodnuto!
Pověst vypráví, že Cyril a Metoděj přišli na Moravu ze Slovenska. Přešli Bílé Karpaty hory hrozenkovském průsmykem a sestupovali do Moravy podél říčky Olšavy. Tak přišli až do krásného údolí, které se před nimi rozprostřelo. Bylo to místo pod dnešní Oborou, jen kousek od malé osady Veletin. Svatí bratři se zastavili u veliké tůně naplněné až po okraj čistou, průzračnou vodou, ve které plavala hejna ryb. A tady z pramene, kterému se říká Cyrilometodějský, se napili vody a omyli unavené nohy. V tomto krásném údolí na poděkování Pánu Bohu sloužili pak mši svatou. V těch místech stávala po mnoho let boží muka s letopočtem 863, která, když podlehla zubu času, byla nahrazena křížem. Kříž stojí v těchto místech doposud, ovšem bez letopočtu.
Od studánky pokračovali do vesnice, kde našli nocleh v hospodě. Ráno sdělili hospodskému, že se jim zalíbilo zdejší údolí a chtěli by tady dát postavit kostel a klášter. U místních ale neuspěli. Tak věrozvěsti pokračovali v cestě podél Olšavy, po proudu řeky a došli až k soutoku Olšavy s Moravou a klášter s kostelem založili na ostrožně nad soutokem obou řek, které se kdysi říkalo „Kunovská hora“. Na tom místě byly v polovině minulého století nalezeny základy kostela a velké pohřebiště z doby velkomoravské. Od roku 1963 je toto místo zvané „Výšina svatého Metoděje“ (kdysi katastr obce Derfle, dnes Uh. Hradiště – Sady) národní kulturní památkou. V blízkosti Veletin však na věrozvěsty zůstala památka – studánka Cyrilometodějka pod Oborou. Každý řidič, který jede od Veletin k Uherskému Brodu, ji může zahlédnout kousek od silnice na rozhraní pole a lesa.
V sousedství Veletin jsou Hradčovice. O tom, že kostel v Hradčovicích patří k nejstarším na Moravě, psal v roce 1904 archeolog Jan Kučera, povoláním učitel, který řadu let kantořil ve Veletinách. Jeho působení tam připomíná pamětní deska na budově školy. Již v roce 1846 napsal moravský topograf Řehoř Volný ve svém topografickém spise, že „chrám Všech svatých v Hradčovicích stojící za dědinou na kopečku byl dle podání od sv. Cyrilla a Methoděje posvěcen“. Před několika lety provedený stavebně historický průzkum však stáří kostela nepotvrdil.
Věrozvěsti Cyril s Metodějem figurují i v další pověsti, která se vztahuje k obci Drslavice. Majitel obce Drslav hostil prý věrozvěsty po několik dní na svém hrádku, který měl stát poblíž obce. Pokud takový hrad skutečně existoval, mohlo jít o hradisko Bolegradica (dnes trať Polehradice), jehož stopy v terénu v roce 1894 zaznamenal již zmíněný archeolog Jan Kučera: „Bolegradica u Hradčovic jest náhorní rovina severozápadně od osady, ze které rozhled na několik pravěkých hradisk se otvírá. Na straně západní, kde rádlo zemi často rozhrnuje, násyp velmi dlouhý a již jen málo znatelný od severu k jihu se táhne. Za to na straně východní při lese násyp zachoval se v původní velikosti.“

Jiří Jilík